NOVÁ EPOPEJ
VÝZVA PRO ČESKÝ („ČESKOSLOVENSKÝ“)
NÁROD !
: více zde


Dokumentární film,režie: J.Černý, Česká Televize, 2010
V rytmu Aleny Kupčíkové
30 minut

BEZELSTNĚ PROVOKATIVNÍ UMĚNÍ ALENY KUPČÍKOVÉ

Na české výtvarné scéně působí Alena Kupčíková už řadu let.
Její zrání probíhalo v 90. letech na Střední škola keramické v Bechyni a Střední umělecké škole Václava Hollara v Praze, posléze byla přijata na Akademii výtvarných umění. Než ji v roce 2010 ukončila doktorským titulem, absolvovala několik stáží – rok sbírala zkušenosti na Technikon Natal v Durbanu v Jihoafrické republice, později na École Nationale Supérieure des Beaux Art v Paříži.
V té době se vyprofilovala jako konceptuální umělkyně – základními tématy její tvorby bylo zkoumání překrývajících se oblastí umění a lidského kulturního a společenského života, základním prostředkem jejího vyjádření byla nová média.
Zabývala se záznamy různých akcí, které převáděla do hudebních partitur transformovaných posléze v digitální hudbu. Tak do partitury zaznamenala i pohyb osob sledovaných pomocí GPS, vlastní cesty nebo třeba i posun slunce po obloze. K takovým akcím vytvářela fotografické záznamy, videa, kresby a zápisy, které prezentovala v precizně koncipovaných instalacích.
I když se od této prvotní linie v současné době odchýlila, způsob vidění a nabyté zkušenosti bohatě zúročila v díle nacházejícím se na hranici umění, vědy a edukace: ve slabikáři a preventivním testu pro dyslektické děti. Multimediální zkušenost (a nepochybně i vlastní dys diagnóza) autorce umožnila propojit různé způsoby vnímání reality a vytvořit interaktivní knihu-program, která spojuje mluvené a psané slovo s vizuálními a hudebními záznamy. Slabikář Aleny Kupčíkové byl pak v roce 2014 dokonce ověnčen významnou cenou – na 8. mezinárodním veletrhu vynálezů IEIK 2014 v čínském Kunshanuzískal z celkového počtu 250 prezentovaných projektů z 35 zemí světa první místo.

Autorka na sebe však v posledních letech upozornila i svou volnou tvorbou. Od roku 2000 totiž rozpracovávala téma osobní fascinace ženským tělem, které fyzicky propojovala se svými uměleckými artefakty. Tak v cyklu nazvaném Chlupatice přenášela části těl svých přítelkyň do prostoru díla: vyžádala si od nich chloupky z ohanbí a ty pak lepila na papír do podoby subtilních kresebných reliéfů, jejich portrétů nebo aktů. S dárkyněmi také natáčela videa, ve kterých se zabývala otázkami intimity, soukromého, ženského, lidského.
Takový koncept (mezi lety 2002 a 2014 mnohokrát vystavovaný ve významných českých veřejných institucích) vzbudil pozornost a s ní i četnou kritiku. Ta zmiňovala nejčastěji obscénnost, bulvárnost nebo zákeřněji hlavně „ženskost“ děl. Kvůli prudérnosti publika čelila autorka také na nejedné z výstav invektivám, které vyvrcholily na mezinárodním podiu – když jí byla ve Francii udělena cena Louis-Vouitton Moët-Hennessey, zcenzurovala ji samotná manželka bývalého prezidenta, Bernadette Chirac, která Aleně Kupčíkové odmítla cenu předat.

Člověk by řekl, že od doby, kdy se tvrdilo, že žena je svým pohlavím limitována, uplynulo už dostatečné množství času. Že žena začala být přece jako umělkyně respektována už na konci 19. století. Že s postupující emancipací, jež byla potvrzená nástupem žen do výroby v době dvou světových válek, v 60. letech pak hnutím hippies a v 80. letech vystoupením žen-umělkyň, které jako prostředek uměleckého vyjádření dávaly všanc vlastní tělo, je pozice ženy zaobírající se vlastním, potažmo ženským tělem v umění akceptována a uznávána. Ale reakce publika dovedou stále překvapit. V současné době se diskuse posunula, avšak stále neuzavřela. V takových případech,
jako je ten Aleny Kupčíkové, otázky směřují k vysvětlení, nakolik je dané umění feminní nebo nakolik je feministické. U obou eventualit jde o zkoumání, které prizma kvality uměleckého díla přesouvá z roviny objektivního kritického zhodnocení do roviny pokleslého společenského tlachání.  

Mnoho ženských umělkyň by si však z toho tlachání dělalo těžkou hlavu. Kladlo by si otázku, proč se jejich tvorba musí stále znovu obhajovat, proč musí čelit podobným srovnávacím diskusím. Copak nad uměleckou tvorbou produkovanou muži někdo spekuluje, zda je moc nebo málo maskulinní? Alena Kupčíková se ale podobné diskuse nebojí a čelí jí bezelstně a přímočaře: jako umělkyně je oslněná fyzickou podstatou ženy, jejím tělem, jejími sociálními rolemi a funkcemi, a proto ji zkrátka musí podrobovat soustavnému výzkumu. Nemá přitom zapotřebí bojovat s mužským šovinismem ani mužům cokoliv dokazovat. Je to tak prosté, jako je prostá reklama na kofolu – „když ji miluješ, není co řešit.“ A tak Alena Kupčíková neřeší reptání ze strany nedůvěřivých, zobrazováním otevřené ženské sexuality zaskočených mužů, ale na druhou stranu ani nehledá podporu u žen oslovovaných magickou ženskou rolí v duchu knihy Ženy, které běhaly s vlky.
Alena Kupčíková se soustředí na klíčovou věc, kterou jsou její témata a umělecké výstupy.

Ve své zaťatosti tak cyklus Chlupatic v průběhu let rozvinula do dalších cyklů – na reliéfy z lepených chloupků navázala cyklem maleb jediným ženským chloupkem, který pak u každého díla instalovala jako relikvii. Nebo začala vytvářet reliéfy, v nichž chloupky od svých dárkyň zlatila, stříbřila a nakonec je osadila diamanty. Tento koncept také rozpracovala do podoby obrazových mozaik, v nichž jsou ženská těla sestavovaná z broušených křišťálových kamenů značky Preciosa zalitých posléze do epoxidové pryskyřice, aralditu a transluxu. Jakoby si portrétované ženy i materiál z jejich těl zasloužil speciální zacházení – zasazení do luxusu. Z toho opět vyplývá, že Alena Kupčíková ženy doslova adoruje a svůj obdiv k nim s vášní sobě vlastní dovádí až do extrémní podoby jakéhosi nábožného uctívání. Podstatné je také zmínit, že pro toto své privátní náboženství nachází stále nové, dříve neužité techniky.

Výstava Sex/m2, kterou doprovází tento katalog (zde), je prezentací všech autorčiných zmíněných cyklů sjednocených námětem ženy. Kromě nich zde Alena Kupčíková představuje i sérii smaltů z cyklu Kabaret ženy v jejím přirozeném světě. Smalty autorka vytváří teprve od roku 2012, kdy byla pozvána na ostravské sympozium SmaltArt a tuto dnes nepříliš využívanou techniku si osvojila.
Jakýmsi pomyslným vrcholem a zároveň nejaktuálnějším dílem, které se na výstavě objevuje, je obraz z cyklu Epopej. Z něj je prezentována zatím jen první hotová ukázka, která ale dobře vypovídá o náročnosti celého úkolu, který si autorka dala. Zamýšlí v bohaté skrumáži výjevů z historie i současné reality Česka představit etnika, která přešla přes naše území a zanechala tu stopu v podobě svého genofondu. Ten je v díle zastoupen zcela reálně – jak jinak, než chloupky z ohanbí dárců pocházejících z Francie, Švédska, Německa, Ruska, Maďarska ad. Její poslední práce tak navazuje nejen na vlastní koncept Chlupatic, ale vstupuje do dialogu také s národním diamantem v podobě Slovanské epopeje Alfonse Muchy nebo s konceptem nejrealističtějšího umění, jak jej chápal Yves Klein a umělecké uskupení Nouveaux Réalistes.

Závěrem zbývá konstatovat, že ve svém díle se Alena Kupčíková v posledních letech výrazně vyhranila – i když je její projev křehký a subtilní, je zároveň úderným příkladem osobitého uměleckého postoje, který se nenechá zviklat narážkami na přílišnou ženskost nebo cenzury hodnou vulgaritu. Její dosavadní dílo tvoří nejen výtvarně hodnotný celek, ale i důležitý příspěvek k dnešnímu chápání ženské sexuality a erotiky, a tak i ženské nezávislosti a svobody.

Kateřina Tučková 2015


Absolventka pražské Akademie zkoumá možnosti výrazových prostředků poskytovaných novými médii. Přetransformovává jazyk,pohyby a celé systémy do zvukových a obrazových záznamů (audiovizuální projekty Tanec slunce, Zvuk očí, Hudba stromy,Orchestrální pohled na lidské bytí). Snaží se o maximálně otevřené výtvarné artefakty, které představují svědectví o spojitosti jejího duševního dynamismu s nejrůznějšími aspekty a projevy všedního života, v nichž hledá systémy. Ke zvolenému konceptu přistupuje racionálně a jasně formuluje své téma, na něž výtvarnou formou poukazuje. Jednotlivé instalace a projekty doplňuje přiloženými podrobnými výklady. Charakter její multimediální tvorby vytváří několik určujících rysů. Je jím především důsledné promýšlení obsahu i formy díla a schopnost vnímat, posunovat projev do obecnější polohy a prezentovat ho. Pozornost vzbudilo její vystoupení na výstavě Mladý maso v roce 2002. Použila ženského intimního ochlupení a chloupky „nakreslila“ ženské akty s erotickým nádechem – Chlupatice, doplněné videem s komentáři „dárkyň“ i komentářem vlastním. Překročila z média kresby do kategorie mixed medií. V postupně se rozvíjejícím projektu jí nešlo o prvoplánové ohromení diváka, ale o sledování celého procesu a reakcí od prvního nápadu po jeho akceptování publikem, vyslovila se i k módním diktátům až manipulacím a bez emancipačního komplexu se dotkla také ženské otázky a vnímání ženského těla. Konceptuální instalaci rozšířila o další vrstvy. Interaktivním atakem do veřejného prostoru se stal projekt mobilní galerie, zprostředkovávající možnost prodeje jednotlivých děl ve volně přístupné galerii, sestavované autorkou i v různých mimogalerních prostorách.

Laďka Horňáková 2003




Prostor a tělesnost.

Na první pohled se snad může zdát velmi překvapivé, že Alena Kupčíková, jejíž tvorba je spojována s novými médii a má výrazně konceptuální rysy je absolventkou Školy monumentální tvorby sochaře prof. Aleše Veselého na pražské Akademii. Vždyť se jako sochařka neprojevuje, vytvoření tradičně pochopeného trojdimenzionálního výtvarného díla ji nezlákalo. Nicméně výrazný smysl pro prostor, jeho dimenze a lidský pobyt v nich je v její tvorbě patrný. Toto nadání vidět, cítit, rozumět prostoru i schopnost pořádat, koncipovat, ujasňovat si myšlenky a představy především kresbou zřejmě Aleš Veselý postřehl u mladé studentky střední výtvarné školy a inicioval její přijetí na pražskou AVU a posléze do své speciálky ještě před ukončením střední školy. Veselého schopnost nejen velkého produchovnělého sochařského gesta ve velkorysých realizacích, ale i jeho vizionářství uspořádávající ve volných kresbách i plánech myšlenky na monumentální ztvárnění krajinných prostorů jistě uviděly v talentu Aleny Kupčíkové možnou spřízněnost.
Je skutečně nepřehlédnutelné s jakou vervou, až nutkavou energií a jistotou, která nepramení v naučené zručnosti, ale v nevyhnutelnosti zadržet vizi Alena Kupčíková kreslí, jak při tom cítí barvu a využívá jejich kvalit. V kresbě sleduje tok svých myšlenek, vizualizuje proces vzniku projektu. Je tedy zřejmé, že tu nejde o postup, který má být završen vznikem díla – kresby, obecněji obrazu. To vůbec není cílem a přesto dílo v tradičním slova smyslu vlastně vzniká bez ohledu na úmysl autorky. Výtvarně svrchované kresby tak začínají žít vlastním nezávislým životem. A to je osud nejen kreseb k projektu Tanec slunce, který je součástí autorčiny presentace v Českém muzeu výtvarných umění v Praze.
Tato touha i schopnost transformovat zážitek prostoru do dvou rozměrů plochy většinou velkoformátové kresby přivedly Alenu Kupčíkovou na počátku výtvarné dráhy z keramické školy v Bechyni do Prahy na střední výtvarnou školu a potom na Akademii výtvarných umění, kde v otevřené inspirativní atmosféře Veselého školy mohla Alena Kupčíková nalézt cestu k vlastnímu výtvarnému výrazu spojujícímu její osobitý, ryze obrazný talent se silnou citlivostí pro prostor lidského pobytu, jehož prožitek je prostředkován všemi smysly a se schopností i potřebou uspořádávat, zřetelně koncipovat a artikulovat i za pomoci soudobých médií podobu vlastního, osobního rozumění světu. I zvuk, tón, jakési šumění kosmu hraje v projektech Aleny Kupčíkové velmi významnou roli.
Nelze popřít, že zřejmě dosud nejvíce se o autorčině tvorbě hovořilo v souvislosti s její účastí na výstavě Mladý maso (2002) v Praze. Ženský akt, tento námět běžný v evropském umění přinejmenším od renesance, o antice nemluvě, vzbudil v Praze tehdy hodně pozornosti. Nejen, že pozice aktu byla provokativnější než návyk připouštěl, ale kresba, jejíž linie byly vedeny jistě, ba suverénně, nebyla kresbou tužkou či perem, ale intimními chloupky zpodobené ženy.
Tentokrát však nestál na počátku řady těchto kreseb koncept, promyšlený program, ale spíše ryze osobní, soukromý zážitek, příběh, snad malá provokace se smyslem pro humor. Koncept teprve z tohoto příběhu začal vyrůstat na základě zkušeností s reakcemi spojenými s první „kresbou“, která pro veřejnost vůbec nebyla určena. Jeho završenou podobou je dnes Mobilní galerie (2003), jejíž součástí je řada kreseb, které by mohly nepochybně fungovat i zcela samostatně jako jednotlivá oddělená díla. Každá kresba však je především osobním příběhem. Dokonce se snad dá říci, že kresby jsou stálou fyzickou přítomností zpodobených žen, které poskytly s větším, či menším zdráháním materiál k jejich vzniku.
Ačkoliv Mobilní galerie upozorňuje na vážnou otázku sebenahlížení ženy v tak prudce se proměňující sociální situaci, na nutnost vyrovnávání se s vlastní tělesností, na hledání vlastní identity, o čemž svědčí doprovodná vyjádření žen audiovizuálně zaznamenaná, zdá se mi, že do ní autorka vložila i značnou dávku sarkasmu nesměřovaného ovšem vůči ženě, ale spíše vůči stále chabé schopnosti společnosti vystoupit ze zaběhaných, pohodlných věkovitých klišé.

Ivan Neumann 2007

 

EN
The documentary film, directed: J.Cerný, Czech Television, 2010
In at the Rhythm of Alena Kupcikova
30 minutes


D
Der Dokumentarfilm, Regie J.Cerný, Czech Television, 2010
Im Rhythmus der Alena Kupciková

INGENUOUSLY PROVOCATIVE ART OF ALENA KUPČÍKOVÁ

Alena Kupčíková has been on the Czech art scene for many years. She was developing her style during the 90s while studying at Arts Secondary School Bechyně and at The Vaclav Hollar Secondary School of Fine Arts. Afterwards she was matriculated to Academy of Fine Arts in Prague, and before she graduated with her PhD in 2010, she undertook several internships at Teknikon Natal in Durban and at École Nationale Supérieure des Beaux Art in Paris.
She developed as a conceptual artist at that time – the basic theme of her work was the overlapping of art with human cultural and social life. Her essential means of expression was new media.
Initially she devoted her attention to recordings of various actions, which she then converted into music scores, which were later transformed to digital music. She noted down the movement of people monitored by GPS, her own patterns, and also the sun’s movements in the sky. From the recordings, she created photo records, videos, drawings and reports of these actions and presented them in precisely conceived installations.
Although she has deviated from this initial line, she has put all the previous experience and perceptions to good use in her work, which balances on the borders of art, science, and education. In creating a Multimedia Interactive Alphabet book and Tests to detect dyslexia and learning difficulties for children from the age of 4 upwards, she blurred the lines between art, philanthropy, and science.. The alphabet book and tests are inspired by her previous multimedia works and without a doubt her own experience with dyslexia, which enabled her to connect different ways of perceiving reality and to create an interactive book. The complete title of the programme “Multimedia Interactive Tests and Alphabet Book for Children From the Age of Four Upwards: To Detect and Prevent Possible Problems in Reading and Writing” combines spoken and written word with visual and musical recordings. In 2014 the Alphabet book programme was selected to win the significant price award out of 250 projects from 35 different countries and presented at 8th International Exhibition of Inventions in Kunshan. 

Over the past years the author has drawn additional attention to herself with her free artwork. Since the year 2000, she has been exploring her personal fascination with the female body through her artwork, and combining the two. She has transmitted parts of her girlfriend’s bodies to the artwork in the series entitled Hairy. For this series, she asked for their pubic hairs and glued them onto paper to form delicate drawing reliefs - their portraits or nudes. She also shot videos with the donors of the pubic hairs in which she addressed the issues of personal, female, and human intimacy.
This concept (exhibited many times in significant Czech instituion‘s from 2002 to 2014) attracted attention as well as numerous critics. They most frequently mention obscenity, tabloidiziation or more cynically, the „femininity“ of the work. Due to the ingrained prudishness of critics, the author has faced a plethora of negative criticism at her exhibitions. It all culminated on an international scale when she was simultaneously awarded the Louis-Vouitton Moët-Hennesy price and censored by former president’s wife herself Bernadetet Chirac, who then revoked the award.

One would think that plenty of time has passed since it was accepted that woman is limited by her gender, as women had already begun to be respected as artists by the end of the 19th century. Along with their growing emancipation and autonomy, confirmed by their role in factories at world wars’ time, by the hippie movement during the 1960s, and by the performances of female artists who used their own bodies as a means of artistic expression during 1980s – it seemed that female exploration of her own gender through art had begun to be excepted and respected. Reactions of the audience are still mixed, though; with, questions that are aimed to split hairs as to what extent is the artwork feminine and to what extent it is feministic. For both paradigms it is about exploration which moves the viewer’s perspective of  the quality of artwork from the level of objective critical evaluation to the level of depraved social chitchat.

Many female artists would worry about this causerie. They would wonder why they still have to defend their own work and why they have to face these comparative discussions. It begs the question if anybody speculates about artwork produced by men and discuss if it is too masculine, or adversely, not masculine enough? Alena Kupčíková is not afraid of such discussions and faces the criticism ingenuously with straightforward explanations. As an artist she is dazed by the physical substance of woman, her body, her social roles, and functions and that’s why she constantly investigates them. She doesn’t feel the need to burden herself with male chauvinism or prove anything to them. It’s as simple as an advertisement for Kofola: if you love her there is nothing to worry about; So Alena Kupčíková is not concerned about grumbling from mistrustful people or startling men by showing open female sexuality. Neither does she seek support from the women touched by the magic of the female role in the spirit of the book “Women Who Run With the Wolves.” Alena Kupčíková focuses on the key matters, which are her themes and artistic outputs.

Within her determination, she refined the project Hairy over the years and created subsequent pieces in which she painted with a single female hair, then installed the hair as an insert in the pieces. She began to create reliefs with her donors‘ hairs which were gilded, silvered, and eventually encrusted with diamonds. She elaborated this concept into pictorial mosaics in which female bodies are assembled from cut crystal stones of Preciosa brand and then embedded into epoxy, araldit and translux; As if women and material from their bodies deserve special treatment – to be exalted and set into luxury. It boils down to the fact that Alena Kupčíková literally adores women and brings her admiration and passion to the extreme form of some kind of religious worship. Through her intense passion and exploration of the beauty and power of women, she continuously innovates and finds new, never before used techniques.  It is an understatment to say that Alena is at the forefront of the avant guarde movement of female exploration and advocation through art.

Exhibition Sex/m2, which is accompanied by this catalogue (here), is a presentation of all of the above mentioned author’s works with the united theme of WOMAN. Along with this, Alena Kupčíková also presents a series of enamels from the series “Cabaret of woman in her natural environment.” The author has only been doing enamels since 2012, after she was invited to Ostrava’s symposium SmaltArt and had the opportunity to learn this rare technique.
In a notional peak, as well as most recent artwork, on exhibit at the exhibition, is the recent piece from the Czechoslovak Epic series. This is the first and only piece presented from this new series, predicative of the immense artistic and historical challenge that the artist has undertaken. In rich historical scenes from Czechoslovakia (as the author was born in this country and spent her childhood and part of her adolescence there) she intends to introduce ethnicities which passed through our area and left a trail in the form of their gene pool. That gene pool is represented realistically in the artwork, naturally,  by the pubic hairs of donors from France, Sweden, Germany, Russia, Hungary etc. Her last work not only continues her own concept of Hairy but she also enters a dialogue with national treasure of the Slavic Epic by Alfons Mucha or with concept of the most real art as Yves Klein and artgroup Nouveaux Réalistes understood it.
The reader holding this catalogue won’t find many demonstrations of Czechoslovak Epic on the following pages as this series is still undergoing the process of formation. I believe he or she will hear about it soon in the media and will be able to see the overall form latest at author’s next exhibition.

It remains to mention that Alena Kupčíková crystallized within her artwork over the past years – even though her expression is fragile and subtle it is also striking example of distinctive artistic attitude which cannot be discouraged by allusions of excessive feminity or profanity worth censorship. Her artwork, until now, represents not only artistically valuable work and thought, but also an important contribution to today’s understanding of female sexuality and eroticism and thus women’s independence and freedom.

Kateřina Tučková 2015

A graduate of the Academy of Fine Arts in Prague, Alena Kupčíková explores the possibilities of means provided by new media. She transforms the language, movements and whole systems into sound and visual records (audio-visual projects Dance of the Sun, Sound of Eyes, Music through Trees, Orchestral View on Human Existence). She tries to make open artistic artefacts that testify to the connection between her mental dynamism and all kinds of aspects and expressions of everyday life in which she looks for systems. Kupčíková approaches her selected concept in a rational way, clearly formulating her theme, to which she refers in a visual form. She complements her individual installations and projects with attached detailed interpretations. The character of her multimedia art consists of several determining features. It is above all the consistently thought-out content and form of the work and the ability to perceive the expression, to shift it into a more general plane and present it. Kupčíková attracted attention at the exhibition “Young Flesh” in 2002. She used female pubic
hair to “draw” female nudes with an erotic touch – Hairy Women, which was complemented by a video with comments of “donors” as well as her own commentary. Kupčíková has stepped from the medium of drawing into the category of mixed media. Her gradually developing project did not attempt at direct mortification of the viewer, but her aim was to follow the whole process and reactions from the first idea up to its acceptance by the addressed public. She made a statement on fashion dictate and manipulation, and without an emancipation complex she touched on the issue of women and perception of the female body. She has enlarged the conceptual installation by adding other layers. Her project of a mobile gallery has become an interactive attack on public space, mediating the possibility of sale of individual works in a freely accessible gallery, set up by the artist in various out-of-gallery premises.

Laďka Horňáková 2003


Space and Bodily Qualities

At first glance it might seem surprising that Alena Kupčíková, whose work is associated with new media and a strikingly conceptual character, is in fact a graduate of the Monumental Art Studio of Professor Aleš Veselý at the Prague Academy of Fine Arts. She does not, after all, manifest herself as a sculptress, nor was she tempted to create a three-dimensional artwork in its traditionally understood form. Even so, her work clearly shows a marked feeling for space, its dimensions and the human presence within them. Aleš Veselý spotted Kupčíková’s talent for seeing, feeling and understanding space, as well as her ability to arrange, conceive and clarify her thoughts and ideas (especially in drawing) when she was still a student at secondary art school. He initiated her admission to the Academy of Fine Arts and subsequently to his own studio before she had finished her secondary school education. Veselý’s gift for monumental and spiritual expression realised in large-scale works, his visionary ideas that find concrete form in free drawings and the monumental shaping of landscape spaces, meant that he undoubtedly found a potential affinity with Alena Kupčíková’s talent.
One can’t overlook the vigour, unstoppable energy and assuredness with which Alena Kupčíková makes her drawings, the way she feels colour and uses its qualities. It is an energy that doesn’t have its source in learned skill, but in her own irrepressible vision. In her drawings she traces the flow of her ideas, visualising the process by which the project comes into being. This approach is clearly not meant to culminate in the creation of an artwork – the drawing or, more, generally, picture. That is not the aim at all, but even so the artwork in the traditional sense of the word does in fact come into being, regardless of the artist’s intentions. Her artistically consummate drawings thus begin living their own independent life. This is the fate of her drawings for the project ‘Sun Dance’, which is part of her presentation at the Czech Museum of Fine Arts, Prague.
This desire and ability to transform the experience of space into the two-dimensional surface of mostly large-scale drawings led Alena Kupčíková from the ceramics school in Bechyně to secondary art school and ultimately to the Academy of Fine Arts. In the open-minded and inspiring atmosphere of Veselý’s studio at the Academy, she was able to find a path to her own artistic expression in which her original and purely visual talent was combined with a profound sensitivity for the space of human existence, the experience of which is mediated through all the senses along with the ability and necessity to arrange, conceive and articulate an image of her own understanding of the world. In this, she also makes use of new media. Sound, tone and a kind of murmur produced by the cosmos all play a key role in her projects.
It can’t be denied that Alena Kupčíková’s work has thus far been chiefly discussed in connection with her participation in the exhibition Young Flesh held in Prague in 2002. Her female nude, a theme common in European art since the Renaissance, not to mention classical antiquity, aroused much interest in Prague at that time. It was not only because the nude’s pose was much more provocative than custom usually permits, but also due to the fact that the drawing, with its assured, even masterful lines, was not a pencil or pen drawing but was made out of the pubic hair of the portrayed woman.
This time, however, the series of drawings didn’t stem from a carefully considered conceptual programme, but was a purely personal and private experience, a story, perhaps a small provocation with a sense of humour. It was only out of this story that the concept began to emerge, based on experiences of reactions to the first ‘drawing’ that was not meant for public display. The concept culminated in the Mobile Gallery of 2003, which includes a series of drawings that could undoubtedly work in their own right as separate and independent pieces. Each drawing is, however, a personal story first and foremost. It could even be said that the drawings are the continual physical presence of the portrayed women who provided material for its creation with a varying degree of hesitancy.
Although the Mobile Gallery highlights the serious question of how women see themselves in a rapidly changing social situation, the necessity of coming to terms with one’s bodily qualities and the search for one’s identity as witnessed by the accompanying statements recorded in audiovisual form, it seems to me that Kupčíková has also invested a significant degree of sarcasm in it as well – aimed not at women, of course, but towards society’s continuing inability to rid itself of ingrained, age-old clichés.

Ivan Neumann 2007