about

2016
- Zlatou medaili na 1. ročník mezinárodní výstavy technických novinek, patentů a vynálezů INVENT ARENA v Třinci.

2016
- Zlatou medaili, výjimečná ocenění od Moldavské republiky AGEPI (STATE AGENCY ON INTELLECTUAL PROPERTY ) na 1. ročník mezinárodní výstavy technických novinek, patentů a vynálezů INVENT ARENA v Třinci.

2016
- Speciální ocenění TESLA FEST mezinárodního festivalu inovací, znalostí a kreativity, konaný v červnu v Novém Sadu v Srbsku.

2014
- Zlatá medaile - 1. místo - z 8. mezinárodního veletrhu vynálezů IEIK v Kunshanu v Číně, (na veletrhu bylo představeno 249 projektů z 35 zemí) pro projekt, Multimediální Interaktivní Slabikář a Testy pro prevenci a možné odhalení počátečních problémů se psaním a čtením pro děti od 4 let

- Bronzová medaile - 3. místo – bronzová medaile, Cena Inovace roku 2014 pro projekt - Multimediální Interaktivní Slabikář a Testy pro prevenci a možné odhalení počátečních problémů se psaním a čtením pro děti od 4 let, Cena Inovace roku 2014 pro projekt “Multimediální Interaktivní Slabikář a Testy pro prevenci a možné odhalení počátečních problémů se psaním a čtením pro děti od 4 let”

2003
Mezinárodní cena LVMH - Louis Vuitton - Moët Hennessey, Paříž, Francie

Díla zastoupena ve sbírce Narodní galerii v Praze,
v soukromých sbírkách České republice,Německu, Holandsku, Anglii, Švýcarsku, Japonsku  a v USA


Dokumentární film.
V rytmu Aleny Kupčíkové
režie: J.Černý, Česká Televize, 2010
Přehrát ZDE


BEZELSTNĚ PROVOKATIVNÍ UMĚNÍ ALENY KUPČÍKOVÉ (Kateřina Tučková)
Na české výtvarné scéně působí Alena Kupčíková už řadu let. Její zrání probíhalo v 90. letech na Střední škola keramické v Bechyni a Střední umělecké škole Václava Hollara v Praze, posléze byla přijata na Akademii výtvarných umění. Než ji v roce 2010 ukončila doktorským titulem, absolvovala několik stáží – rok sbírala zkušenosti na Technikon Natal v Durbanu v Jihoafrické republice, později na École Nationale Supérieure des Beaux Art v Paříži.
V té době se vyprofilovala jako konceptuální umělkyně – základními tématy její tvorby bylo zkoumání překrývajících se oblastí umění a lidského kulturního a společenského života, základním prostředkem jejího vyjádření byla nová média.
Zabývala se záznamy různých akcí, které převáděla do hudebních partitur transformovaných posléze v digitální hudbu. Tak do partitury zaznamenala i pohyb osob sledovaných pomocí GPS, vlastní cesty nebo třeba i posun slunce po obloze. K takovým akcím vytvářela fotografické záznamy, videa, kresby a zápisy, které prezentovala v precizně koncipovaných instalacích.
I když se od této prvotní linie v současné době odchýlila, způsob vidění a nabyté zkušenosti bohatě zúročila v díle nacházejícím se na hranici umění, vědy a edukace: ve slabikáři a preventivním testu pro dyslektické děti. Multimediální zkušenost (a nepochybně i vlastní dys diagnóza) autorce umožnila propojit různé způsoby vnímání reality a vytvořit interaktivní knihu-program, která spojuje mluvené a psané slovo s vizuálními a hudebními záznamy. Slabikář Aleny Kupčíkové byl pak v roce 2014 dokonce ověnčen významnou cenou – na 8. mezinárodním veletrhu vynálezů IEIK 2014 v čínském Kunshanuzískal z celkového počtu 250 prezentovaných projektů z 35 zemí světa první místo.

Autorka na sebe však v posledních letech upozornila i svou volnou tvorbou. Od roku 2000 totiž rozpracovávala téma osobní fascinace ženským tělem, které fyzicky propojovala se svými uměleckými artefakty. Tak v cyklu nazvaném Chlupatice přenášela části těl svých přítelkyň do prostoru díla: vyžádala si od nich chloupky z ohanbí a ty pak lepila na papír do podoby subtilních kresebných reliéfů, jejich portrétů nebo aktů. S dárkyněmi také natáčela videa, ve kterých se zabývala otázkami intimity, soukromého, ženského, lidského.
Takový koncept (mezi lety 2002 a 2014 mnohokrát vystavovaný ve významných českých veřejných institucích) vzbudil pozornost a s ní i četnou kritiku. Ta zmiňovala nejčastěji obscénnost, bulvárnost nebo zákeřněji hlavně „ženskost“ děl. Kvůli prudérnosti publika čelila autorka také na nejedné z výstav invektivám, které vyvrcholily na mezinárodním podiu – když jí byla ve Francii udělena cena Louis-Vouitton Moët-Hennessey, zcenzurovala ji samotná manželka bývalého prezidenta, Bernadette Chirac, která Aleně Kupčíkové odmítla cenu předat.

Člověk by řekl, že od doby, kdy se tvrdilo, že žena je svým pohlavím limitována, uplynulo už dostatečné množství času. Že žena začala být přece jako umělkyně respektována už na konci 19. století. Že s postupující emancipací, jež byla potvrzená nástupem žen do výroby v době dvou světových válek, v 60. letech pak hnutím hippies a v 80. letech vystoupením žen-umělkyň, které jako prostředek uměleckého vyjádření dávaly všanc vlastní tělo, je pozice ženy zaobírající se vlastním, potažmo ženským tělem v umění akceptována a uznávána. Ale reakce publika dovedou stále překvapit. V současné době se diskuse posunula, avšak stále neuzavřela. V takových případech,
jako je ten Aleny Kupčíkové, otázky směřují k vysvětlení, nakolik je dané umění feminní nebo nakolik je feministické. U obou eventualit jde o zkoumání, které prizma kvality uměleckého díla přesouvá z roviny objektivního kritického zhodnocení do roviny pokleslého společenského tlachání.  

Mnoho ženských umělkyň by si však z toho tlachání dělalo těžkou hlavu. Kladlo by si otázku, proč se jejich tvorba musí stále znovu obhajovat, proč musí čelit podobným srovnávacím diskusím. Copak nad uměleckou tvorbou produkovanou muži někdo spekuluje, zda je moc nebo málo maskulinní? Alena Kupčíková se ale podobné diskuse nebojí a čelí jí bezelstně a přímočaře: jako umělkyně je oslněná fyzickou podstatou ženy, jejím tělem, jejími sociálními rolemi a funkcemi, a proto ji zkrátka musí podrobovat soustavnému výzkumu. Nemá přitom zapotřebí bojovat s mužským šovinismem ani mužům cokoliv dokazovat. Je to tak prosté, jako je prostá reklama na kofolu – „když ji miluješ, není co řešit.“ A tak Alena Kupčíková neřeší reptání ze strany nedůvěřivých, zobrazováním otevřené ženské sexuality zaskočených mužů, ale na druhou stranu ani nehledá podporu u žen oslovovaných magickou ženskou rolí v duchu knihy Ženy, které běhaly s vlky.
Alena Kupčíková se soustředí na klíčovou věc, kterou jsou její témata a umělecké výstupy.

Ve své zaťatosti tak cyklus Chlupatic v průběhu let rozvinula do dalších cyklů – na reliéfy z lepených chloupků navázala cyklem maleb jediným ženským chloupkem, který pak u každého díla instalovala jako relikvii. Nebo začala vytvářet reliéfy, v nichž chloupky od svých dárkyň zlatila, stříbřila a nakonec je osadila diamanty. Tento koncept také rozpracovala do podoby obrazových mozaik, v nichž jsou ženská těla sestavovaná z broušených křišťálových kamenů značky Preciosa zalitých posléze do epoxidové pryskyřice, aralditu a transluxu. Jakoby si portrétované ženy i materiál z jejich těl zasloužil speciální zacházení – zasazení do luxusu. Z toho opět vyplývá, že Alena Kupčíková ženy doslova adoruje a svůj obdiv k nim s vášní sobě vlastní dovádí až do extrémní podoby jakéhosi nábožného uctívání. Podstatné je také zmínit, že pro toto své privátní náboženství nachází stále nové, dříve neužité techniky.

Výstava Sex/m2, kterou doprovází tento katalog (zde), je prezentací všech autorčiných zmíněných cyklů sjednocených námětem ženy. Kromě nich zde Alena Kupčíková představuje i sérii smaltů z cyklu Kabaret ženy v jejím přirozeném světě. Smalty autorka vytváří teprve od roku 2012, kdy byla pozvána na ostravské sympozium SmaltArt a tuto dnes nepříliš využívanou techniku si osvojila.
Jakýmsi pomyslným vrcholem a zároveň nejaktuálnějším dílem, které se na výstavě objevuje, je obraz z cyklu Epopej. Z něj je prezentována zatím jen první hotová ukázka, která ale dobře vypovídá o náročnosti celého úkolu, který si autorka dala. Zamýšlí v bohaté skrumáži výjevů z historie i současné reality Česka představit etnika, která přešla přes naše území a zanechala tu stopu v podobě svého genofondu. Ten je v díle zastoupen zcela reálně – jak jinak, než chloupky z ohanbí dárců pocházejících z Francie, Švédska, Německa, Ruska, Maďarska ad. Její poslední práce tak navazuje nejen na vlastní koncept Chlupatic, ale vstupuje do dialogu také s národním diamantem v podobě Slovanské epopeje Alfonse Muchy nebo s konceptem nejrealističtějšího umění, jak jej chápal Yves Klein a umělecké uskupení Nouveaux Réalistes.

Závěrem zbývá konstatovat, že ve svém díle se Alena Kupčíková v posledních letech výrazně vyhranila – i když je její projev křehký a subtilní, je zároveň úderným příkladem osobitého uměleckého postoje, který se nenechá zviklat narážkami na přílišnou ženskost nebo cenzury hodnou vulgaritu. Její dosavadní dílo tvoří nejen výtvarně hodnotný celek, ale i důležitý příspěvek k dnešnímu chápání ženské sexuality a erotiky, a tak i ženské nezávislosti a svobody.

Kateřina Tučková 2015